Paní Lenka Šimůnková je jednou z pozůstalých po obětech střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Její dcera Eliška tam studovala komunikaci s neslyšícími. Ani po roce, který od tragédie uplynul, ale podle svých slov nedostala odpovědi na otázky, které policistům i poslancům kladla.
Uplynul rok od tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jaké ve vás toto výročí vyvolává pocity? Můžete třemi slovy, jestli to pro vás bude jednodušší.
Větší bolest, větší marnost, větší zoufalství.
A jak se s těmi pocity srovnáváte? Pomáhá vám s tím něco?
Nepomáhá mi nic. Srovnávám se s tím velmi obtížně.
[chooze:article;value:589208]
Vy se dlouhodobě snažíte domáhat odpovědí, pokud jde o bezpečnostní opatření na fakultě a o postupy policie. Poslancům jste ve spolupráci s dalšími dvěma rodiči poslala oficiální výzvu, aby v této věci jednali. Jak jste spokojená s odpověďmi, které jste dostala?
Nedostala jsem žádnou odpověď. Nikdo se mnou nekomunikuje. Vyjádření rodičů jsem zanesla osobně do Poslanecké sněmovny, kde mi bylo slíbeno paní sekretářkou, že to všem členům vyšetřovací komise rozdá. Rozeslala jsem ji také elektronicky, každému členovi zvlášť. Nikdo z nich mi neodpověděl a nulová je i komunikace celé komise směrem k nám, rodičům.
Původně nám bylo přislíbeno, že koncem listopadu, nejpozději začátkem prosince, budeme my, pozůstalí rodiče, jako první s výsledky vyšetřovací komise obeznámeni. Nic takového se nestalo. Poslední informace je, že snad v lednu. Ale nevěřím tomu, že přijdou s něčím zásadním.
[chooze:article;value:588964]
Co považujete za nejpalčivější problém, pokud jde o postup policie?
Velice mizerná byla komunikace s námi, rodiči. Když jsem se dozvěděla, že se na fakultě střílí, sedla jsem do auta a střídavě jsem volala dcerce, která mi nebrala telefon, a na policii, kde mi bylo řečeno, ať vyčkám. Potom mi říkali, že mi zavolají zpátky, ale nikdo mi zpátky nevolal.
Pak mě napadlo, že bych mohla policii poslat fotografii Elišky, ale na lince 158 mi řekli, ať s tím ještě počkám, že se mi určitě ozvou. Znovu se mi neozval nikdo. Tak jsem začala objíždět nemocnice. Intervenční krizový pracovník mi nakonec večer řekl, ať se jdu domů vyspat.
Nikdo tam pro mě nebyl. A když bych to měla říct tak, jak to cítím, nebyl tam nikdo ani pro moji dceru, která šla ráno do školy. Heslo policie je pomáhat a chránit, jí nebylo pomoženo a nebyla ochráněna.
Na prvním výslechu na policii mi taky bylo řečeno, ať nesleduju tisk, ať se nekoukám na televizi, že mi bude pak všechno řečeno, že budu obeznámena. Jenže co jsem si dodnes sama nezjistila, tak nevím.
Ze strany policie jsem cítila velké nepochopení, i pokud šlo o to, jakým způsobem bylo mně, ale i dalším rodinám, sděleno, že naše děti už domů nepřijedou.
[chooze:article;value:586860]
To proběhlo jak?
Když jsem objížděla nemocnice, potkala jsem se s dalšími rodiči a spolu s nimi jsem se dostala na nějakou policejní služebnu, kde si od nás nakonec vyžádali fotografie našich dětí.
Potom si pro mě přišli a v tu chvíli jsem věděla, že je to asi špatný. Odvedli si mě do místnosti, kde mi ukázali identifikační fotografie tělíčka mojí Elišky, na základě čehož mi došlo, že s Eliškou už domů nepojedu. Řekli mi jen, abych se uklidnila. Musela jsem z toho místa utéct.
Jste stále v kontaktu i s dalšími pozůstalými?
Vztahy s těmi, se kterými jsem byla v kontaktu od začátku, se prohloubily a jsme dál v kontaktu.
[chooze:article;value:586587]
A jak oni se s tím vším vyrovnávají?
Každý po svém. Ale v konečném důsledku jsme na tom všichni úplně stejně. Někdo by možná řekl, že čas léčí, ale pro mě je každý další den dnem bez mé dcery. Je to rok, ale přijde mi, jako bych Elišku neviděla deset let. A na druhou stranu mi přijde, jako by to bylo včera. A vím, že podobě to cítí i další rodiče. Jsme na lodi, která do svého přístavu nikdy nedopluje.
Plánujete pokračovat ve snaze domáhat se odpovědí? Neodradila vás neaktivita druhé strany?
Cítím to stále stejně. A čím víc zjišťuju, že se ty dveře zavírají, o to víc mi to dává energii je chtít otevřít. Nevzdávám to. Občas se z toho sesypu, ale když se pak seberu, tak si říkám, že o to víc bych měla být aktivní. Nemůžu se přestat ptát. Občas mi přijde, jako by mi lidé naznačovali, že se vlastně tolik nestalo. Ale stalo se. Moje dítě odešlo do školy a nevrátilo se.
Střelba na filozofické fakultě: GIBS žádného z policistů stíhat nebude (6/2024):
Kontakt a celý článek naleznete na serveru (http://domovstesti.blog.cz/) zde.