Pražské jaro odstartovalo podle historiků už v roce 1967. Na prosincovém ústředním výboru KSČ zazněla dřív nemyslitelná kritika prezidenta Antonína Novotného. Padly i první návrhy na uvolnění režimu.
Hlavní osobností pražského jara byl Alexander Dubček. Ten se stal 5. ledna 1968 prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa. Jeho sídlo bylo v budově, která dnes slouží ministerstvu dopravy. "První tajemník KSČ měl v tehdejším politickém systému klíčovou roli, byl významnější než prezident," vysvětluje důležitost Dubčekovy pozice historik Prokop Tomek.
Říkalo se tomu tehdy socialismus s lidskou tváří. Šlo o snahu zmírnit totalitní režim a zavést ještě před pár lety nemyslitelné prvky demokracie. "Celé to pražské jaro byla reakce na předcházející období a na to jak fungovala společnost v 50. a 60. letech. Silně nespokojení byli lidé i s ekonomikou a bylo jasné, že ta společnost je v krizi," tvrdí pak odborník na moderní české dějiny Libor Svoboda.
[chooze:article;value:518702]
Akční program schválil ústřední výbor KSČ už pod Dubčekovým vedením. Podle historiků jde o základní dokument pražského jara. "Byl takovou ideovou listinou, takovou deklarací toho, jakým způsobem chce to stranické vedení táhnout zem dál," dodává historik František Štambera.
Své vůdčí úlohy se sice komunisté vzdát nechtěli, chtěli ale uvolnit společenské poměry, provést hospodářskou reformu a vrátit některé prvky demokracie včetně zrušení cenzury. A právě návrat k demokratickým principům vadil Sovětům nejspíš nejvíc.
Po invazi v noci z 20. na 21. srpna převezli Sověti 23. srpna celé vedení tehdejšího Československa do Moskvy. Někteří jeli dobrovolně, jiní byli uneseni. "Byli zatčeni a poté pod hlavněmi samopalů v obrněných vozech převezeni na letiště. Nejprve se počítalo s tím, že tam proběhne nějaký politický proces, že tam budou odsouzení, možná i k smrti," popisuje tehdejší zjitřenou dobu Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd.
[chooze:article;value:518767]
V Kremlu je ale nakonec čekalo čtyřdenní jednání s vedením Sovětského svazu v čele s nejvyšším představitelem Leonidem Brežněvem. Ten československé politiky tvrdě kritizoval a jejich demokratizační snahy nazval "kontrarevolucí".
Sověti se snažili vyvinout na československé vedení tlak, aby jeho zástupci podepsali jejich požadavky. Takzvaný moskevský protokol kromě legalizace vstupu vojsk pěti armád na naše území například znovu zavedl cenzuru do médií.
[chooze:article;value:517108]
Podepsalo jej 19 vrcholných československých politiků. "Ten podpis znamenal, že akceptují svým způsobem tu realitu, která byla. Oni se nevzepřeli, přijali to, že jsme byli věrolomně přepadeni vojsky Varšavské smlouvy," dodává k tomu Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
Sedmadvacátého srpna se celá delegace vrátila do Československa, a to včetně Františka Kriegla, tehdejšího šéfa Národní fronty, který jako jediný neustoupil sovětskému nátlaku a moskevský protokol nepodepsal. Jeho, ale i jeho kolegy, kteří dokument podepsali, čekal v politice brzký konec.
Kontakt a celý článek naleznete na serveru (http://domovstesti.blog.cz/) zde.