Po návratu z Prahy jsem zabrousila na aukci na Lauritz. A tam byla. Pravá. Nefalšovaná. Stará. Lékařská skříň. A protože A. byl po převozu vintage várky z Česka v rozpoložení, že už mu bylo všechno jedno, kula jsem železo dokud bylo žhavé.

Fakt, že byl zrovna začátek července a nejspíš všichni vintage milovníci odjeli na dovolenou, mi hrál do karet a tak za pár dní bylo odklepnuto. Za hubičku. Pán při výdeji hned hodil oko na vydraženou cenu a jen nevěřícně a trochu nešťastně kroutil hlavou. O něco víc nešťastně kroutil hlavou A., když jsme tu rezavou nádheru nakládali. Bylo to jen tak tak. Ovšem nejvíc nešťastně jsem se tvářila já, když jsme tu těžkou váhu, poctivou, kovovou, táhli po schodech. Jsem si chvíli myslela, že před domem rozbiju stan a tam že obě zůstaneme navěky. Ale vysupěli jsme to.

Ale že se vyloupla! Na nějakou tu odřeninu nehledím a nový nátěr prozatím neplánuju, protože i tak je to v mých očích krasavice největší. Vylepšila jsem ji statickou mléčnou fólií na sklo, aby ručníky v předsíni měly nějaké to soukromí.  Stačilo vyříznout decentní křížek a je hotovo!

Nahoře je hezko, voňavo, nadýcháno. Dole za plnými dvířky ne zrovna hezko, barevno, plastovo. A zbylo i místo na nepřítele číslo jedna – žehličku.