O přáních, která se někdy plní
Oringle
Hned na začátku ledna, vlastně už na konci prosince, se mě zeptala jedna moc talentovaná ilustrátorka Petra alias Oringle, jestli bych jí nepomohla s designem blogu. Jakože je na začátku nové cesty a tak že by si přála nový ohoz pro svůj blog. A co já na to? Dycinky! Však už jsem vám psala, jak strašlivě moc mě to baví. Dva týdny intenzivní korespondence, vymýšlení, navrhování, kódování. Ladění a cizelování. Každičkému detailu totiž musí být věnovaná pozornost, to by jinak nešlo. Ale vyloupnul se, jen co je pravda. Úplně svou majitelku vystihuje. Ano, celá Oringle to je – kdo ji a její tvorbu znáte, tak ji v tom určitě poznáte. Kdo ji neznáte, tak k ní na blog a do portfolia třeba nakoukněte.
Dej mi dárek
Možná si pamatujete, jak jsem si vytvořila kolekci na Dej mi dárek. Protože si myslím, že je to super nápad. Milé místo, kde se dají sbírat přání. Jednoduše si tam uložíte obrázky toho, co si přejete. A já vážně věřím, že když si něco moc přejete, tak se to i splní. A když se to nesplní nebo ne hned, tak pořád je i samotné „sbírání“ dost velká zábava. A zábavu já ráda. A zábava je i soutěž, kterou na Dej mi dárek vymysleli. Rádi by totiž zjistili, která loňská kolekce je ta nej. Pokud si myslíte, že je to ta moje kolekce, tak jí můžete hlas dát tady. A nebo úplně jiné kolekci, která se vám líbí – však já taky hlasovala pro jinou :). Ale už na to máte jen pár dní, do 15. února. Hlasovat můžete tak, že se na Dej mi dárek přihlásíte (pokud jste tam poprvé, tak se nejdřív musíte zaregistrovat) a pak u té kolekce napíšete komentář. Jednoduché! A když prostřednictvím komentáře budete hlasovat, vyplatí se u toho být i trochu vtipný – 3 nejvtipnější komentáře totiž něco vyhrají. O co se hraje zjistíte snadno tady.
Ale víte co? Já o tom nepíšu jen proto, že jsem to tak trochu slíbila. Píšu o tom hlavně proto, že jsem se hrozně ráda na svoji kolekci zase podívala a zjistila, že se mi toho už vlastně docela dost splnilo. Jak já musela být hodná:D Něco je fakt velké sousto a možná se nesplní nikdy, někdy se to splnilo v trochu jiné podobě – například místo Artek stoliček mám štokrlátka z IKEA a Paříž na mě taky teprve čeká. Tak mi zatím A. přivezl ze služební cesty kus Paříže domů – v podobě těch zmiňovaných makronek. A to se přeci počítá, ne?
Byt
Taky jsem mezi svými přáními měla jedno „velké“, ba přímo obrovské. Že bych moc ráda, abychom našli nový podnájem a přestěhovali se. Do města. Do trošku většího, s aspoň trošku větší kuchyní. Do hezčího, tak to rozhodně! A my se konečně dohodli se, že od nového roku začnu hledat. Jako opravdu hledat, protože cvičně nabídky pozoruju už doby, kdy mě tahle skoro hříšná myšlenka na přesun napadla poprvé:) Ale ono to není jen tak. Určitě to znáte, když se o něco do hloubky zajímáte, tak všechno víc promýšlíte a jen tak něco vás neošálí. Za ty skoro tři roky bych na prstech jedné ruky mohla spočítat nabídky, které mě vážně zaujaly.
Ale ono to chce čas a hlavně klíííd, což mi teď zrovna moc nejde. Zvlášť od té doby, co jsem asi před 2 týdny kápla na ten „pravý“! Potíž je v tom, že je to ten „pravý“ i pro extrémně velké množství dalších zájemců. Na hromadné prohlídce, na které jsem byla minulý týden, to vypadalo jako v mraveništi, skoro jsme se tam všichni nevešli. Tudíž šance, že si majitelé za budoucí nájemníky vyberou zrovna nás, je úplně titěrná. A přitom já už se nemůžu dočkat, až začnu zase sbírat inspiraci a pak ji (se) realizovat. Ale ne, musím si počkat na verdikt. Takže zatím pššt, ať to nezakřiknu. Nejsem nijak zvlášť pověrčivá, ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Hodně daleko.
Němčina
V otázce bytu si tedy můžu zatím jen přát a doufat. Ale s přáními a doufáním se člověk nijak zvlášť neposune, někdy je taky potřeba se do něčeho opřít. A to je taky to, co jsme udělali v jiné oblasti, která nás dost pálí oba – v němčině. Biflovat se doma nějaká slovíčka je jedna věc, to se do toho jednou za čas oba vrhneme, ale moc dlouho to nevydržíme. Zvlášť, když já nemám k praktickému procvičování zrovna moc příležitostí a A. zase nemá v práci čas se zdržovat nesmělými pokusy o vyjádření v němčině. Takže jinak – od ledna chodíme na němčinu! A je to hnedle lepší. Ne, že bychom přes noc šprechtili jak o život, ale malé úspěchy, krůček po krůčku, a ono to půjde. Možná, že až si k nám příště sousedka přijde vyzvednout balíček, tak už nebudu jen civět a hloupě se usmívat. Možná, že už jí i něco milého odpovím. To bych si totiž moc přála.
Není toho zase tak málo, na to že je teprve začátek roku, co myslíte?
