Foodinlight: Fenyklový salát

Když jsem vám představila Kinfolk knihu, bylo jasné, že nějaký ten recept z ní budu muset uvařit.

A simple recipe from The Kinfolk Table cookbook – salad from fennel, cucumber, zest and juice from a lemon, salt and freshly ground black pepper. Delicious!

Stalo se. I když ne tak docela, protože salát o třech základních ingrediencích mi připadá divné nazývat receptem. A o vaření taky nemůže být řeči. 
Co je potřeba:
salátová okurka
fenyklová bulva – zpracujeme ale i nať
kůra a šťáva z citrónu
extra virgin olivový olej
sůl a čerstvě mletý pepř

Postup snad ani není nutné psát – krájíme, strouháme, zakápneme, osolíme, opepříme. Hotovo.

Tip: Menší bulvy fenyklu jsou křehčí a chutnější.

Strašně jednoduché, přesto mě až překvapilo, jak to dohromady výtečně chutná. A taky jsem aspoň zužitkovala část úrody, která po sklizni netrpělivě volala.

Máte rádi fenykl?

Giveaway pro stoletého staříka

Na první giveaway na tomto blogu jsem plánovala coby výhru NĚCO designového pro bydlení, ale v momentálně pošmourných dnech určitě přijde vhod zábavná knížka.

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel je takový švédský týpek, podobný možná
– Forrestu Gumpovi
– Járovi Cimrmanovi
– Švejkovi.

Pokud nemáte v oblibě některého z výše uvedených hrdinů, tak – abych vás neodradila – stoletý Alan Karlsson je absolutní originál!

To, že právě Stoletý stařík je výhrou v giveaway, má ještě dva důvody – jednak mi ji předloni Ježíšek přinesl dvakrát 🙂 a druhak její název souvisí s cílem tohoto příspěvku. Pokud chcete knížku vyhrát, poprosím vás, abyste sdíleli tenhle post kdekoliv vám to přijde vhodné (sociální sítě, blogy…). A za druhé – prosím, zkuste popřemýšlet, jestli byste se nemohli stát dárci kostní dřeně. A místo tohoto příspěvku sdílejte třeba odkaz na Český národní registr dárců kostní dřeně nebo tenhle článek z Novinek.

Můj bratranec onemocněl akutní myeolidní leukémií a jedinou nadějí na uzdravení a další život je transplantace kostní dřeně od cizího dárce. Prosím, pomozte Jirkovi, stát se taky stoletým staříkem…
Děkuji.

Přihlášení do giveaway – vložením mailu do komentářů. Poběží do 28.2.2014, vítěze vybere Random.org.

Kniha The Kinfolk Table

Mám ráda knihy. Bez mučení se ovšem přiznám, že se čtením to bývalo lepší. Ne, že bych nečetla, ale byly doby, kdy jsem četla knihy pořád a nemohla se odtrhnout. Internet je hrozný rozptylovač:) A taky se přiznám, že ne vždycky trpím touhou po „opravdové“ knize, té papírové. Pokud mi jde o obsah, o napětí, o emoce v textu obsažené, to všechno můžu zažít i s knihou elektronickou. Takové knihy neubírají místo, nevyžadují siláka při stěhování, můžu jich mít bezpočet s sebou kdykoliv a kdekoliv. Teď navíc dokážu ocenit i to, že si je můžu koupit v češtině, bez čekání a hned.
Existují ale knihy, které musím mít v jejich staré dobré papírové formě. Chci si na ně sáhnout, chci šustit stránkami, chci cítit jejich vůni, užívat si je v původní podobě, která pro ně byla zamýšlená, ne v podobě, jak si je přeformátuje elektronický strojek. Toho privilegia se nejčastěji dostává knihám o bydlení, případně hezky zpracovaným kuchařkám.
If you know Kinfolk and you more than like it, you will definitely love the new cookbook The Kinfolk Table: Recipes for Small Gatherings.  Full of interesting people (chefs, bakers, writers, bloggers, artisans and artists) who share what make them remarkable, what their small rituals and traditions are. We can peek into kitchens and dining rooms in Brooklyn, danish Copenhagen, English countryside and Portland in Oregon.
Pár těch opravdických knih jsem tu už nastřádala. A tak vám je postupně budu představovat – svým zcela subjektivním pohledem. Třeba nad jejich nákupem taky uvažujete, možná se vám bude malé nahlédnutí hodit.
První, od které se momentálně nemůžu odtrhnout, vlastně úplně nepatří ani do jedné kategorie – není to kniha o bydlení, není to obvyklá kuchařka. 

Magazín Kinfolk už asi hodně z vás zaregistrovalo a zamilovalo si, navíc se teď dá koupit i v Česku. Jestli k obdivovatelům Kinfolku patříte, knihu The Kinfolk Table: Recipes for Small Gatherings budete milovat. I když ji autoři označují jako „cookbook“, typická kuchařka to není. Představuje jednoduché recepty prostřednictvím zajímavých lidí. Nebo zajímavé lidi prostřednictví receptů a jídel, které mají rádi? Obojí. Kniha je plná fotografií, které mají atmosféru. Nečekejte technicky dokonalé a detailní záběry pokrmů, některé recepty se na fotografiích ani neobjeví.
Moc se mi líbí úvod zakladatele,  šéfredaktora a kreativního ředitele Kinfolku, Nathana Williamse, který popisuje, jak si na koleji užívali společné vaření. 
(volný překlad) 
Nebylo to o tradičním pojetí pohoštění přátel nebo jen o zábavě. Nebylo „správně“ prostřeno, do stolovací etikety to mělo daleko. Používali jsme papírové talíře, stejnou vidličku pro hlavní jídlo i dezert – aby pak bylo méně nádobí na mytí:) Podstatné bylo společně vařit, společně jíst a povídat si. Nic jiného nebylo třeba.
A přesně o tom The Kinfolk Table je. Nechá nás nakouknout do domovů kuchařů, pekařů, blogerů nebo umělců, zachycuje to, co je právě pro ně podstatné, jejich malé rituály, jejich nejbližší, s kterými čas u stolu tráví. 
Kniha je rozdělená do 5 částí geograficky – představuje lidi a jejich pokrmy z newyorského Brooklynu, dánské Kodaně, anglického venkova, amerického Portlandu. A na závěr to, co se do žádné geografické škatulky nevešlo, ale přitom to autoři nechtěli vynechat.
I když jsou recepty většinou velmi jednoduché, nekomplikované, o inspiraci tu nouze není – pro nás středoevropany o to víc, že můžeme objevit jídlo, které u nás třeba není tak obvyklé.

A samozřejmě nesmí chybět káva 😉

Poskrovnu

Jediná známka blížících se Vánoc u nás jsou adventní svíčky, které poctivě zapaluju. 
Nějak se nám nedostává místa. I ty svícny přesouvám z jednoho místa na druhé. Sice ještě nějakou tu vánoční dekoraci mám v plánu, ale bude nejspíš zahrnovat maximálně stěnu. Vánoční stromek máme třetím rokem v květináči – kupodivu přežívá, ale rozhodla jsem se ho letos netrápit přenášením do místnosti. Jednoduše ho ozdobím a nechám na terase. Ta je „vklíněná“ do obýváku, takže o výhled na něj se nepřipravíme. Dovnitř možná pořídím nějakou miniaturu v podobě pokojového jehličnanu. Nebo jen větev. To aby to tu aspoň trochu vánočně provoněla.
Ale jinak už vánoční náladu mám – na rozdíl od předchozích let, kdy si můj mozek myslel, že jako času dost a v panice se probral někdy kolem 20. prosince. Tak letos jinak. 
Včera jsem se pustila do výroby dárkové krabičky pro anunk. Napadlo mě, že by vás mohl zajímat pohled do zákulisí výroby. Co vy na to?
Tentokrát jsem se totiž rozhodla na to jít od píky. Nebudu tvrdit, že jsem objevila Ameriku, určitě jsem postup kdysi někde viděla. Ale co si matně pamatuju, krabičky byly malé – bych řekla tak akorát na diamantový prsten. Jenže já bych užila spíš nějakou ponožkovou velikost:D Tak jsem si ji prostě vymyslela. Zahrnovalo to malůvky, počítání a pak první mini model z papíru. Následoval druhý model, už větší. To je ono. Pak ještě prototyp z obyčejného kartonu, abych zjistila, jestli se bude dobře skládat a kde by mohla být úskalí. Šlo to.
Nakonec tedy už ve vší parádě ta finální krabička – uvnitř ozdobný karton se stříbrnými puntíky (kterého jsme měla samozřejmě množství tak akorát – proto testování z obyčejného kartonu – co kdyby se mi to nepovedlo?) A polepit sametovou samolepící tapetou.

Jestli chcete vědět, jak na ni, na anunkblogu najdete šablonu ke stažení i návod, a taky zjistíte, jak krabička vypadá uvnitř.

Rovnou si tam můžete zasoutěžit o adventní dárek pro tenhle týden, který objevila, naleštila a výherci věnuje má maličkost. Pokud máte rádi přírodní materiály, misky ze dřeva Monkey Pod by se vám mohly líbit. Soutěžit o ně můžete už jen do soboty.

 

Anunk v DOXu

… aspoň tedy jeho tři čtvrtiny:) Moje tříčtvrtinová třetina je jako vždy opožděná (návštěvu DOXu jste už mohli vidět u Pavlíny a Renaty). 

DOX – 31. 10. 2013
Projekt a výstava Kde domov můj?
I když zcela pochopitelně a předvídatelně aktuální otázka, přesto jsem byla překvapená až zaskočená – proudem emocí, myšlenek. Ještě pořád to zpracovávám.

Hravé, vizuálně zajímavé, zábavné.

 

Monster High kostým

Ve školní družině měla být Halloweenská oslava a tak se ptám Emy, za co by chtěla jít?
Za vlkodlaka!
No nazdar…
Nechtěla si to nechat vymluvit a vymyslela, že tedy bude za vlkodlačí dceru Clawdeen Wolf. Což mi znělo jako čarodějnické zaklínadlo, ale je to postavička z Monster High. Monsterky, jasně, to už znám, takže jsem si potvůrku vygooglila a vyrazila na nákup materiálu.
Podšívkový satén na sukni, černý tyl na spodničku, černý a fialový svetr ze sekáče na vrchní díl, plst na ouška a do nich zlaté kroužky. Proužkované návleky místo bot.  Tričko s růžovým zebřím vzorem jsem nesehnala, tak místo něho leopardí vzor a roztomilí buldočci s mašličkami. Kožešinový límec si vyžadoval před přišitím více aranžování, než byla modelka ochotná strpět, takže ten použijeme třeba příště. Snad na kočičku. 🙂

Výsledek:

Vzor:

A jak se líbil kostým ve škole? Zůstal nepochopen, jelikož děti hádaly, že je Ema za čivavu. 🙂 A nejlepší kostým měl kluk s nafukovacími svaly. Tomu se dá těžko konkurovat. 🙂

Domy v moci

Domy v moci byly tématem vycházky, kterou na Den architektury v Brně vedla Bára Šimonová.
Místem srazu účastníků stanovila těžiště zeleného trojúhelníku na Konečného náměstí. Tedy onen nehostinný kousek zeleně, kde byl loni v létě umístěn Posed.

První zastávkou komentované prohlídky byla právnická fakulta na Veveří. Já byla uvnitř poprvé, zaujal mě prosklený strop ve vstupní hale a vitrážemi zdobená aula.

Od právnické fakulty jsme přešli po „Akademickém náměstí„, jež už desítky let čeká na svou realizaci (a zatím je tam parkoviště, občas cirkus, jindy pouťové atrakce). Zastavili jsme se kousek od probíhající stavby Sonocentrum na ulici Veveří. V té kouli uprostřed má být ultramoderní koncertní sál neslýchaných kvalit.

Přešli jsme do dalšího „domu moci“, do budovy Univerzity obrany, podle svého tvaru zvané Rohlík. Stavba je dílem architekta Bohuslava Fuchse. Černobílé fotky najdete na webu o brněnské architektuře BAM.

Dostali jsme se i dovnitř Univerzity, kde jsme mohli obdivovat zachovalé původní prvky – zejména krásné schodiště.

 

Zajímavé byly i původní tvarované zárubně.
Těžko říct, jak to vypadá v interiérech budovy – chodba nepůsobí moc dobrým dojmem (ty květináče na parapetu jsou ovšem dojemné :-)… a do divoce okachličkované místnosti, kde probíhala rekonstrukce, jsem raději nahlížet neměla…

A pozor – je pohotovostní stav ALPHA. Což je nejnižší pohotovostní stav – před teroristy se tedy můžeme cítit jakž takž v bezpečí. A to je určitě dobré vědět.

Otevřené ateliéry – Jan Eduard Španihel

Letos mi akce Otevřené ateliéry téměř unikla. V sobotu večer plánuje drahý skorochoť, že se zítra staví u malíře Jana Spěváčka. Cože??? A jo, jsou Otevřené ateliéry! Jenže my už slíbili přijet k babičce na oběd! Vyhledala jsem na internetu brožurku vydanou k této akci a s její pomocí ateliér nejbližší našemu bydlišti. A bylo jasno – v nedělním dopoledni se s Emou vydáme do ateliéru sochaře Jana Eduarda Španihela.

Ateliér a dílna se nachází ve vile, která nese jméno babičky pana Španihela – Hermína. Na vrátkách visí plakát s označením Otevřeného ateliéru, tak si dodáme trošku odvahy a zazvoníme na zvonek…
Odvaha se vyplatila, pan Španihel přichází otevřít a můžeme obdivovat první dílo, Anděla. Musím uznat, že mu to sluší, v garáži.  Autor není příliš spokojen s umístěním sochy na paletě, tak jsem ho ujistila, že palety jsou momentálně IN. 🙂
Procházíme uličkou v suterénu vily, kolem police s modely. Vlevo nahoře je nerealizovaný model kostela pro Salesiány v Brně-Žabovřeskách.

Kompozici z kroucených ocelových pásků v popředí Ema označila za „špagety v uragánu“. Pan Španihel na to: „No vidíš, a já v tom viděl ženskou.“

 

Botičky po dětech.
 

Příští rok bych si ráda vzpomněla na Otevřené ateliéry včas a navštívila jich víc. A co vy – byli jste v některém ateliéru?

Borovice?

Ne, že by na tom nějak hodně záleželo, ale jak moc „trendy“ je momentálně borovice? Poslední roky jsem ji měla za nudné měkké dřevo – skvělé na postel z masivu, ale na pohled nic moc… ty suky… trošku nuda, ne?! Máme doma už mnoho let takovou postel, spí na ní dcera a je skvělá, jednoduchá, ergonomická a ekologická, jak to mám ráda. 🙂 Akorát ten vzhled mě trápil a spřádala jsem plány na natírání, lakování a jiné kamuflování.
Nic takového!
Byla jsem po dlouhé době v IKEA a vypadá to, že se borovice vrací „do módy“. Jak říkám, ne že by na tom záleželo… 🙂 Co soudíte o borovici, je in nebo out?

IKEA samozřejmě něco z borovice mívala v sortimentu, třeba sérii IVAR a nějaké komody. Ale úplně nové mi přišlo použití dýhy ve velké ploše, třeba na dveře šatní skříně PAX:

Nebo šatní skříň ze série FJELL:

Komoda ze série IKEA PS je už z loňského roku, ale stůl s deskou z borovicové dýhy (v pozadí) jsem ještě neviděla. Docela se mi zalíbil a uvažuju, že se stane společníkem v úvodu zmiňované postele a pořídíme ho jako psací stůl do dětského pokoje.