Mám ráda knihy. Bez mučení se ovšem přiznám, že se čtením to bývalo lepší. Ne, že bych nečetla, ale byly doby, kdy jsem četla knihy pořád a nemohla se odtrhnout. Internet je hrozný rozptylovač:) A taky se přiznám, že ne vždycky trpím touhou po „opravdové“ knize, té papírové. Pokud mi jde o obsah, o napětí, o emoce v textu obsažené, to všechno můžu zažít i s knihou elektronickou. Takové knihy neubírají místo, nevyžadují siláka při stěhování, můžu jich mít bezpočet s sebou kdykoliv a kdekoliv. Teď navíc dokážu ocenit i to, že si je můžu koupit v češtině, bez čekání a hned.
Existují ale knihy, které musím mít v jejich staré dobré papírové formě. Chci si na ně sáhnout, chci šustit stránkami, chci cítit jejich vůni, užívat si je v původní podobě, která pro ně byla zamýšlená, ne v podobě, jak si je přeformátuje elektronický strojek. Toho privilegia se nejčastěji dostává knihám o bydlení, případně hezky zpracovaným kuchařkám.
If you know Kinfolk and you more than like it, you will definitely love the new cookbook The Kinfolk Table: Recipes for Small Gatherings. Full of interesting people (chefs, bakers, writers, bloggers, artisans and artists) who share what make them remarkable, what their small rituals and traditions are. We can peek into kitchens and dining rooms in Brooklyn, danish Copenhagen, English countryside and Portland in Oregon.
Pár těch opravdických knih jsem tu už nastřádala. A tak vám je postupně budu představovat – svým zcela subjektivním pohledem. Třeba nad jejich nákupem taky uvažujete, možná se vám bude malé nahlédnutí hodit.
První, od které se momentálně nemůžu odtrhnout, vlastně úplně nepatří ani do jedné kategorie – není to kniha o bydlení, není to obvyklá kuchařka.
Magazín
Kinfolk už asi hodně z vás zaregistrovalo a zamilovalo si, navíc se teď dá koupit i v Česku. Jestli k obdivovatelům Kinfolku patříte, knihu
The Kinfolk Table: Recipes for Small Gatherings budete milovat. I když ji autoři označují jako „cookbook“, typická kuchařka to není. Představuje jednoduché recepty prostřednictvím zajímavých lidí. Nebo zajímavé lidi prostřednictví receptů a jídel, které mají rádi? Obojí. Kniha je plná fotografií, které mají atmosféru. Nečekejte technicky dokonalé a detailní záběry pokrmů, některé recepty se na fotografiích ani neobjeví.
Moc se mi líbí úvod zakladatele, šéfredaktora a kreativního ředitele Kinfolku, Nathana Williamse, který popisuje, jak si na koleji užívali společné vaření.
(volný překlad)
Nebylo to o tradičním pojetí pohoštění přátel nebo jen o zábavě. Nebylo „správně“ prostřeno, do stolovací etikety to mělo daleko. Používali jsme papírové talíře, stejnou vidličku pro hlavní jídlo i dezert – aby pak bylo méně nádobí na mytí:) Podstatné bylo společně vařit, společně jíst a povídat si. Nic jiného nebylo třeba.
A přesně o tom The Kinfolk Table je. Nechá nás nakouknout do domovů kuchařů, pekařů, blogerů nebo umělců, zachycuje to, co je právě pro ně podstatné, jejich malé rituály, jejich nejbližší, s kterými čas u stolu tráví.
Kniha je rozdělená do 5 částí geograficky – představuje lidi a jejich pokrmy z newyorského Brooklynu, dánské Kodaně, anglického venkova, amerického Portlandu. A na závěr to, co se do žádné geografické škatulky nevešlo, ale přitom to autoři nechtěli vynechat.
I když jsou recepty většinou velmi jednoduché, nekomplikované, o inspiraci tu nouze není – pro nás středoevropany o to víc, že můžeme objevit jídlo, které u nás třeba není tak obvyklé.
A samozřejmě nesmí chybět káva 😉